V roce 92 jsem se nastěhoval do družstevního na Čerňáku, jako jeden z mnoha čékáďáků.
Nebyla to právě adresa, s kterou by se člověk chlubil na potkání, ale vytrvalost, vůle a dobré, bez nadsázky, skutečně sousedské vztahy, vygenerovaly časem uprostřed betonu téměř domácké prostředí. I když kolem se ještě vařil pervitin, obě dcery nakonec vystudovaly VŠ. Já po kolapsu ČKD přešel do nedaleké běchovické laboratoře vysokých napětí, která byla rovněž téměř v posledním tažení. Známý hudebník chystal ve zkušební hale muzeum a světoznámý tenista kurt. Naštěstí se nás dalo dohromady pár sveřepých, kteří usilovnou prací zbudovali časem jednu z pěti nejlepších laborek na světě.
Jako vedoucí provozního oddělení, později údržby a rozvoje jsem se zásadně přispěl k obnově dosluhujícího zařízení, prostor a implementaci nových technologií. Vzhledem k danému oboru se jednalo o hodně peněz v řádech mnoha desítek milionů s nimiž měl jsem co do činění. Souběžně jsem pokračoval v hudbě, abych pod uměleckým pseudonymem Pjeer van Eck vydal 2 autorská CD, natočil pár filmů (s jedním došel na Českého lva), a zároveň spolunapsal dvě technické normy pro českou a slovenskou energetiku. Rovněž mě zvolili do předsednictva asociace zkušeben vysokého napětí, jež zahrnuje 90 členských subjektů a také jsem se stihl znovu oženit a mít dvě další děti. I část nějaké práce jsem odevzdal na Černomostecký, později Čtrnáctkový oltář, když jsme udělali na Čerňáku klub a pořádali koncerty a i Hutka přijel, natočili dokument o Stop Zevlingu, bojovali proti výstavbě paneláků, připomínkovali Vybíralku 25, napsali knížky Linka 141 a Příběh Prahy 14 a vytvořili divadelní představení o autobusu Ikarusu.
Ale to všechno by jedinec nedokázal, proto píšu v množném čísle, protože sám bez ostatních, čili sousedů, člověk moc neudělá. Nakonec se jeden v tom kvapu zamotá i do politiky a pozná věci, které myslel, že jsou dávno pryč. Tak začalo před třemi roky Běchovické Palermo (jak se jmenuje stejnojmenná reportáž ČT) a tehdy s vlivem dalších událostí, kdy jsem viděl , jak je vlastně v některých věcech naše společnost bezmocná, nastal zlom. Uvědomil jsem si, že už na to mám léta (58) a že už nestačí jen nečinně přihlížet a filozofovat nad džbánem piva o špatnosti světa. Že je třeba v zájmu budoucnosti dát vlastní síly, zkušenosti, talent a čest k dispozici. A věcí, které je třeba řešit dnes kvapem přibývá, jak se doba dynamicky mění. Jako otec čtyř dcer (2, 3, 26, 36), vidím, že hlavním téma bezesporu představuje mládež, její výchova, vzdělání, kulturnost a sport. Její kultivací vytvoříme lepší sociální prostor pro naší společnou existenci.
Věřím v člověka a v to, že většina z nás má dobré myšlenky a úmysly, ale vím dost přesně, že ne každý je obdařen talentem takové věci realizovat. Vím také, že úspěch jednoho, může pro druhého znamenat zdroj utrpení. Naše životní osudy, radosti i strasti, se překlápějí střídavě tu a tam na tenké hraně osudu, je těžké zavděčit se, ale je důležité stále hledat cesty a řešení.
Proto jsem nabídl své síly a možnosti Sousedům, jelikož vidím na jedné straně potencionál zkušených profesionálů, kteří už spoustu věcí udělali, mají přesah, dokáží vertikálně komunikovat, umí věci připravit, sehnat peníze a dotáhnout projekty do konce, ale i ty druhou část družiny, plnou chuti a drajvu, co se rychle orientuje, chce pomáhat a učit se, dozvídat jak se věci dělají a pak vymýšlet, jak je dělat lépe. To všechno znamená především obyčejnou každodenní práci, práci, která často není ani vidět a za níž ani nikdo kolikrát nepochválí. Ale je to jediné, co vede ke kýženému cíli.